Evropská unie má čtyřiadvacet oficiálních jazyků – a zhruba dvě stě neoficiálních, když se započítají různé teritoriální speciality. Jen v Itálii se mluví 34 řečmi a dialekty. A přestože jazyky z jednotlivých jazykových skupin (germánské, románské, slovanské apod.) jsou si vzájemně trochu podobné, s rostoucí vzdáleností se k nepoznání mění i řeč. Slováci Nizozemcům neporozumějí, stejně jako Italové Finům nebo Němci Litevcům. Přesto existují slova, která přinejmenším v Evropě žádný překladač nepotřebují. Jedním z nich je i „auto“. Jak se to stalo?
Slova, která jsou v jednotlivých evropských jazycích stejná nebo alespoň podobná, mají historii buď velmi krátkou, nebo naopak velmi dlouhou. K těm prvním patří výrazy z dob starého Řecka a Říma – třeba panika, mentor(ování) nebo hypnóza mají původ v řeckém bájesloví, zatímco staří Římané obohatili naši slovní zásobu o barbara, kandidáta, decimování, ornament a mnoho jiných. Slova nová se naopak nejčastěji šíří z angličtiny. Za všechny jmenujme airbag, marketing nebo internet.
Auto nicméně z Anglie nepřijelo. Přestože Angličané tomu slovu rozumějí a Američané ho dokonce i používají, drtivě u nich převažuje dobře známé „car“, vzniklé zkrácením slova „carriage“, tedy vůz. Ostatně autům se nejprve říkalo „horseless carriage“, tedy vůz bez koní. A historie slova „carriage“ sahá až ke starořímskému „carrus“, které si latina vypůjčila z galštiny, jíž se mluvilo na území dnešní Francie. A tam také, pro mnohé asi překvapivě, leží odpověď na naši úvodní otázku.
„Auto“ samozřejmě vzniklo zkrácením všeobecně známého „automobil“, které je pro změnu složeninou řeckého „áuto“ („samostatně“, stejný původ má i slovo automat a další podobná) a latinského „mobilis“ (pohyblivý). Vidíte, zase jsme zpátky v antice. Ale jak v tom figuruje Francie? Kdo slovo „automobil“ vymyslel, patrně už nikdy nezjistíme. Jisté ale je, že už na konci 19. století se ve francouzštině vyskytovalo poměrně běžně. Publikace Arts Industriels psala o závodních automobilech už v roce 1895, 12. listopadu téhož roku byl založen l’Automobile Club de France a v roce 1899 psal slavný francouzský spisovatel Émile Zola na straně 305 románu Plodnost (Fécondité), že…
Séguin měl vzít svou ženu a jejich přítele Santerra na oběd do Mantes, aby si vyzkoušeli elektricky poháněný automobil, který si právě nechal nákladně postavit.
Teprve z francouzštiny se automobil rozšířil do angličtiny, němčiny a dalších jazyků. Je to zvláštní souběh historických náhod a krásné svědectví o vývoji evropských jazyků, že obě slova, která se dnes v Evropě a Americe používají k označení motorového vozidla nejčastěji, vzešla zcela odlišnými a vzájemně nesouvisejícími procesy z jediné země – přesněji řečeno oblasti, protože Francie v dnešním smyslu v dobách starého Říma pochopitelně neexistovala. Mimochodem, všimli jste si v ukázce ze Zolova románu, že elektromobily jsou téměř stejně staré jako samotný automobil? To je ale jiná historie, o ní zase někdy příště.
